Ratio studiorum je dokument specifikující obsahový i formální rámec jezuitské výuky, ovšem zároveň ponechává poměrně široký prostor pro konkretizaci. Vlastní obsah toho, co a jak bylo vyučováno, je proto třeba hledat v dalších pramenech: dobových komentářích a učebnicích, poznámkách k přednáškám a tištěných tezích.
Od komentářů a učebnicím
Od druhé poloviny šestnáctého století lze mezi jezuity sledovat přechod od komentářů (Fonseca, Toledo, Rubio a Konimbricenští), přes systematické Suárezovo opus magnum (Disputationes metafyzicae) po učebnice (cursus). Tento vývoj lze charakterizovat postupným odpoutáváním se od Aristotelova textu. Jak komentáře tak učebnice byly vesměs určeny spíše pro profesory k přípravě na výuku než pro studenty (jedná se o gigantická díla).
Prvním německým jezuitským autorem filosofické učebnice pro studenty byl Melchior Cornaeus (Curriculum philosophiae peripateticae, Würzburg1657). Kniha má formát quarto, je stručnější než obvyklé učebnice a Cornaeus výslovně v předmluvě zmiňuje fakt, že je určena nikoli vyučujícím, ale studentům. Odtud tedy "curriculum" nikoli "cursum". V teologii, píše Cornaeus, podobné kompendium pro studenty, Summa theologiae scholasticae, 1612, sepsal vlámský jezuita Martin Becanus [Schillebeckx],1563-1624.
Z učebnic vlivných v Německu Hellyer dále zmiňuje Hurtadovy Disputationes in universam philosophiam (Mainz, 1619), Oviedův Cursus philosophicus (Lyon 1640) a Cursus philosophicus Francisca Soareze (Coimbra, 1651). Není ale jasné, zda tyto učebnice považuje za určené pro studenty (což evidentně nejsou). Učebnice využívají formy disputace, která se vyvinula ze středověkých quaestiones disputatae.
Poznámky k přednáškám a tištěné teze
Učebnice byly profesory využívány k přípravě přednášek, které si studenti zapisovali, přepisovali a v rámci odpoledních repetitio opravovali a doplňovali (srv. Const. IV,6,8 z r. 1558). Řada manuskriptů těchto poznámek je zachována v evropských knihovnách.
Patrně především z německých oblastí (tj. i z Prahy) je zachováno i velké množství tištěných tezí. Krátkých, dlouhých, vesměs standardizovaných, ale občas i originálně koncipovaných. Jedná se o různé "Theses, Conclusiones, Assertiones," atd. ex Universa Philosophia. Ke konci sedmnáctého století se teze zabývali i specializovaným problémem, často pod názvem "dissertatio".
Důležité je uvědomit si, že cílem barokních/raně novověkých univerzit nebylo vytváření nových poznatků, ale předávání starých, osvědčených poznatků (na rozdíl od vznikajících akademií, které o objev nových poznatků usilovaly).
Žádné komentáře:
Okomentovat